V současné době se o ní mluví zejména v souvislosti s televizním vysíláním. Co ale digitalizace kin? Nebude nostalgickým divákům při projekci chybět mlaskání promítačky? O co všechno můžeme přijít a co naopak můžeme digitalizací kin získat?

O digitalizaci v kinematografickém průmyslu se mluví již více než deset let. Ale až události posledních tří let jí daly potřebnou sílu k masivnímu rozvoji. V roce 2002 byla založena DCI (Digital cinema initiative), která spojila všechna hlavní světová filmová studia a rozhodla se určitým způsobem "regulovat" způsob digitálních prezentací v kinech a hlavně nastavit pravidla a požadavky, které akceptují všechny subjekty zapojené do digitalizačního procesu (filmová studia, kina, filmové postprodukce apod). V roce 2005 byl vydán první soubor DCI požadavků tzv. Digital Cinema Systém Specification, který přesně popisuje celý digitalizační řetězec, jednotlivé technologie, postupy a procesy. Digitalizace tím začala být důvěryhodnější jak pro filmaře, tak hlavně pro investory, a po roce 2005 dochází k velkému nárůstu počtu digitálních kin.

Digitalizace je v současné době modlou především malých kin, která se velmi obtížně vyrovnávají s konkurencí multikin a s celkovým odlivem diváků. Sama si ho vysvětlují tím, že nemají včas, tedy v co nejkratší době po premiéře, kopie atraktivních titulů. Jen pro upřesnění: distributor vyrobí pouze určitý počet 35mm kopií, které nasadí do kin podle svých ekonomických zájmů, tudíž nejdříve do multiplexů, a na menší kina tak může kopie vyjít až tři měsíce po premiéře, čímž bývá jejich návštěvnost výrazně nižší. Digitální kopie filmu by podle všech předpokladů měla tento problém řešit. Výroba další digitální kopie stojí pouze tolik co nosič čili externí harddisk, tedy zlomek ceny 35mm kopie. Teoreticky by tudíž všechna digitální kina mohla mít premiéru ve stejný den. Je ale otázkou, zda distributor filmu bude chtít, aby premiéra v multiplexu stála dvojnásobek toho, co v tentýž den v malém kině. Otázkou také zůstává, jakým způsobem distributoři tento problém vyřeší. Zda si dovolí "rozhněvat" multikina, která mají na filmovém trhu velmi silnou pozici, a film nasadí ve stejný termín v obou typech kin, nebo situaci budou řešit změnou obchodních podmínek, a tím pádem donutí menší kina hrát za podobné vstupné jako multikina. Zatím to vypadá spíše na druhou variantu.

Pro diváka skýtá digitalizace naopak řadu výhod. Projekce z digitálního projektoru je často lepší než projekce z 35mm filmového pásu, hlavní výhodou je však stálost digitální kopie. Filmový pás bývá po několika desítkách projekcí poškrábaný a zvuková stopa nemusí být úplně čitelná, tudíž dochází ke kolísání zvuku. Velkým problémem je také chvění titulků. Toto všechno u digitální kopie odpadá. Film promítaný z digitální kopie vypadá stejně při první i sté projekci. U digitální projekce je navíc výrazně snížena možnost chyby obsluhy nebo selhání techniky (přetržení filmového pásu, špatné "prolnutí" mezi díly, záměna dílů nebo špatný formát obrazu).

Na digitalizaci by však ve výsledku nejvíce vydělaly distribuční společnosti. Ve chvíli, kdy nebude třeba vyrábět drahé 35mm kopie, ušetří totiž milionové částky, a to jak za samotnou výrobu kopií, tak za transport. Proto jsou to také distributoři, kdo maximálně "tlačí" na co nejrychlejší přechod na digitální média. Tak je tomu alespoň ve světě. Distributor má pochopitelně se zaváděním digitalizace i své problémy, protože ještě dlouho budou u nás paralelně existovat duálně oba systémy, jak digitální, tak analogový. A během tohoto období budou náklady distributora výrazně vyšší. Ve Velké Británii, která, pokud jde o digitalizaci, určuje světové tempo, se doba používání obou systémů odhaduje na pět let. V Česku bych si ji dovolil odhadnout spíše na deset let. Toto číslo je pravděpodobně také důvodem, proč digitalizace v ČR neprobíhá tak rychle jako v ostatních zemích Evropy.

Velká část provozovatelů kin argumentuje v současné době proti digitalizaci tím, že náklady na pořízení nové technologie jsou tak vysoké, že kina, která mají už tak dost ekonomických problémů, na ni nejsou schopna vydělat. Když ale vezmeme v úvahu současnou cenu 35mm projektoru, která se pohybuje okolo 700 000 korun a do klasického kina jsou potřeba projektory dva, jsme na částce, za kterou lze pořídit celý obrazový řetězec digitálního kina (zvukový řetězec se používá stejný jak pro digitální, tak pro 35mm projekce). Dalším argumentem provozovatelů kin proti digitalizaci je nedostatek filmů pro digitální kina. Tento problém je na první pohled složitější a připomíná začarovaný kruh. Kina si nechtějí pořizovat digitální technologie, protože nejsou filmy, a distributor zase nevyrábí digitální kopie filmů, protože je nemá kde hrát. Kdo má tedy začít? Odpověď zas tak složitá není. Digitální technologie totiž umožní kinu mít atraktivní titul včas a navíc mu výrazně pomůže rozšířit programovou nabídku. Pomocí digitální technologie je možné promítat nejen filmy od českých distributorů, ale také spoustu dalších od dokumentů a amatérské tvorby po přímé přenosy oper, koncertů populární hudby a sportovní přenosy. Navíc je možné zvýšit podíl lokální reklamy, neboť výroba digitálního spotu je velmi levná.

Ve většině evropských zemí je digitalizace filmového průmyslu nějakým způsobem dotována státní pokladnou. Nevyhneme se tomu pravděpodobně ani u nás. Modelů je velká řada. Ve Velké Británii bylo například digitalizováno cca 220 kin penězi ze státní loterie. V jiných zemích se používá model částečného příspěvku, například ve Finsku. V USA je nejvíce rozšířen tzv. VPF (Virtual Print Fee) model, kdy se na financování podílí ještě třetí osoba, tzv. integrátor, který dopředu zaplatí technické vybavení kina a postupem času dostává jak od provozovatele kina, tak od distributora své peníze zpět. Díky poplatku VPF, který distributor integrátorovi hradí, nakonec distributor ušetří na digitalizaci nejvíce prostředků. Proto by finanční zátěž s novou technologií měl nést především on. Tento model se velmi úspěšně šíří i do Evropy. Bohužel je ekonomicky výhodný pouze pro velká kina nebo řetězce kin, takže menší kina musejí řešit financování jinak. Ministerstvo kultury ČR v tuto chvíli připravuje svůj model digitalizace kinematografického průmyslu, takže snad budou mít šanci i malá kina.

Vypadá to, že digitalizace filmového průmyslu v dohledné době vytlačí klasické 35mm technologie. Proces je v tuto chvíli nastartován tak, že si nedovedu představit důvod návratu k filmovému pásu. Nějaké nejasnosti tu ale přece jen jsou. Velkou neznámou je například digitalizace filmových archivů. V ČR, kde je opravdu silné zázemí filmových klubů, jsou kopie archivních filmů hledaným artiklem pro různé festivaly a přehlídky. Jak bude probíhat digitalizace zde? Co se stane s malými kiny, která opravdu nebudou schopna digitalizaci financovat? A nedojde během životnosti digitálních zařízení ke změně technologie? I na tyto otázky bude třeba co nejdříve najít odpověď, ale proces digitalizace tím rozhodně zpožděn nebude.

Autor pracuje v kině.

Článek vyšel v A2 kulturním týdeníku, 24. 9. 2008, r. IV, č. 39, s. 13.