FilmPub | Atlas.cz

Syndikovat obsah Kultura - Aktuálně.cz
Aktuálně.cz - kompletní zpravodajství, zprávy z domova i ze světa
Aktualizace: 23 týdny 2 dny zpět

Recenze: V Českém žurnálu visí aktivismus ve vzduchu. Remundovi chybí důvod honit se za Krtkem

Út, 15.11.2016 - 12:55

Každý díl z cyklu Český žurnál začíná upozorněním, že se jedná o „autorský dokument“. Což je samo o sobě zvláštní, protože prakticky každý celovečerní dokument jde automaticky označit za autorský film a jen těžko si lze představit, že by to mohlo být jinak.

Tvůrci tedy sdělují něco ve smyslu „voda je mokrá“, tohle zmatení má ale svůj důvod. Filip Remunda a Vít Klusák, duchovní otcové projektu (byť ne jediní jeho režiséři, tento text se však soustředí na ně), se snaží vyhnout kritice, které jsou vystaveni vlastně celou svou kariéru. A tohle zaklínadlo se stalo i jejich prokletím.

Už nemají právo pozorovat

Mezi nové díly Žurnálu patří i Remundův Krtek a Lao-c', jenž sleduje jednak návštěvu čínského prezidenta v Praze, jednak cestu Vojtěcha Filipa do Číny, kde „se dívá na věci“, jak praví známý internetový mem, a přednáší projevy přátelství komunistické straně.

Remundovi se oproti jeho minulému samostatnému příspěvku k Žurnálu, Blízkému dalekému východu, tentokrát daří být zábavný a zajímavý po celých přestřelených 85 minut. Možná i díky košatějšímu ději: sleduje hned několik paralelních událostí oproti předchozí lineární cestě Ukrajinou. Jednou kroutíme hlavou nad zmateným servilním Filipem, jindy nad čínskými provolávači slávy, kteří se snaží clonit kameramanovi ve výhledu na tibetské vlajky, pak zase nad třídou čínských středoškoláků, kteří se učí česky a kantor je „nenápadně“ dusí ideologií.

Zároveň je však těžší odhadnout, co chce vlastně těmito zastávkami sdělit. Odkrývá sice trapnost, pachtění a pokrytectví, na to má Český žurnál skoro patent, zároveň ale spíš těká a nabízí scénky, než že by někam mířil. Má být vážně pointa, že „všichni ti lidi jsou trapní a zfanatizovaní"?

Dokument může mít i čistě observační smysl, aniž by něco artikuloval, jenže Remunda ztratil právo „jen pozorovat“. Zapsal se jako aktivistický dokumentarista. Přičemž být aktivista a sdělovat svou tvorbou postoj není vůbec špatně, naopak, jenže pak nemůže chtít, aby divák přijímal jeho „pozorování“ samo o sobě. Od jeho filmů publikum neočekává neutralitu ani objektivitu, očekává názor. A chce ho slyšet naplno a jasně.

Problém Remundy (a Klusáka) nikdy nebyl v aktivismu, a dokonce ani v tom, že rád diváky manipuluje, ale že tyto hodnoty nejsou pořádně zdůvodněné a podepřené čitelným záměrem.

Co tím myslí?

Že i Krtek a Lao-c' obsahuje výraznou filmařskou manipulaci, není pochyb. Posloucháme například projev Vojtěcha Filipa v Číně s prostřihy na záběry davu, který mu nevěnuje sebemenší pozornost. Tyto záběry však mění úhly i pozice kamery, zatímco projev zní nepřerušeně. Je tedy jasné, že obraz a zvuk nemohly vznikat současně.

Jde jen o banální příklad, z nějž automaticky nelze vyvozovat Remundův ďábelský podvod na diváka. Scéna může věrně zachycovat atmosféru okamžiku, přestože vznikla „uměle", a takový postup je v dokumentaristice zcela adekvátní. Nicméně u dokumentu tvořeného tímto způsobem už nelze přistoupit na tezi, že tvůrci jen pozorují dění. Očividně dělají víc než to.

Samozřejmě by šlo jmenovat mnohem výraznější příklady jako výběr hudby a jasnou Remundovu zapálenost pro věc, když zazní jeho hlas. Na právě takové maličkosti se však naplno ukazuje, že jeho přístup ze samotné své podstaty znemožňuje přijmout jeho výtvory jako sled scén z reality, které mluví samy za sebe.

Nebylo by přitom potřeba se toho bát a zaklínat se oním slovním spojením „autorský dokument“, kdyby bylo jasné, co má tedy z Krtka vyplývat. Jenže se zdá, že právě pojem „autorský dokument“ se tu stává náhradní pointou a alibi.

Tvůrci Žurnálu mívají čich na témata a dají do kupy i několik zajímavých scén, jež prezentují mnohdy zábavně a třeba i originálně. Ve chvíli, kdy ale mají říct Proč, řeknou často jen: „Protože jde o autorský dokument.“ Což rozhodně nestačí. To totiž neznamená vůbec nic.

Hodnocení: 60 %

Hlavní hvězdou festivalu Colours of Ostrava bude kapela Imagine Dragons

Út, 15.11.2016 - 12:16

Headlinerem příštího ročníku festivalu Colours of Ostrava bude americká popová kapela Imagine Dragons. V Česku vystoupila skupina v posledních letech už dvakrát. Naposledy letos v lednu vyprodala pražskou O2 Arénu. Festival se uskuteční 19. až 22. července 2017 v industriálním areálu Dolních Vítkovic. Popová a alternativně rocková skupina z Las Vegas byla založená v roce 2008. Odborná veřejnost ji přirovnává především ke kapelám jako jsou The Killers nebo Arcade Fire. Po celosvětového povědomí hudebníci vstoupili písní Radioactive. Na serveru Youtube má klip k ní víc jak 600 milionů zhlédnutí. Na příštím ročníku vystoupí i německé elektronické trio Moderat a mladá britská zpěvačka Birdy.

Recenze: Emeli Sandé je starší sestrou Adele. Je uvěřitelnější a na Vánoce bude její deska trhák

Út, 15.11.2016 - 09:06

Emeli Sandé bylo 25 let, když v roce 2012 obdržela na Brit Awards cenu pro budoucí hvězdu. V té době už ale měla za sebou první velký hit – díky jejímu vokálu doputovala skladba rapera Professora Greena nazvaná Read All About It na vrchol britského žebříčku.

O rok později byla číslo jedna podruhé, tentokrát s raperem Labrinthem, a v první pětce se zastavily i její vlastní singly Heaven, Next To Me a Daddy. Debutové album Our Version of Events se pak dokonce stalo nejprodávanějším albem ve Velké Británii za rok 2012. Zazpívala si na zahájení olympijských her a v únoru 2013 převzala dvě sošky na Brit Awards. Zdálo se, že teď ji už nemůže nic zastavit – jenže pokračování úspěšného debutu vychází až o čtyři roky později.

Možná že Emeli Sandé čekala, až přejde humbuk kolem návratu Adele. Nikam nespěchala, zazpívala si na albu jazzmana Roberta Glaspera, pomohla s novou deskou Alicie Keys a pomalu sbírala materiál. Dramata jí ale čekala v osobním životě – v roce 2012 se vdala za svého dlouholetého přítele, ale manželství trvalo jen rok. Rozpad vztahu novou desku samozřejmě poznamenal – v epickém singlu Hurts zpívá o lásce, která bolí a v I’d Rather Not odmítá svého bývalého, který se k ní chce vrátit. „Když to fungovalo, bylo to úžasné, ale když ne, bylo to zničující,“ zpívá do elektronického beatu producenta Naughty Boye, svého stálého spolupracovníka.

Žena s tajemstvím

Bolavé srdce je samozřejmě nejlepší ingrediencí soulových desek a jakkoliv se Sandé nesnaží rozpad svého manželství nějak mediálně rozmazávat, dodává Long Live the Angels zajímavý příběh. Na desce jsou ale skladby, které nepotřebují žádné berličky a smutek by z nich byl pochopitelný i sám o sobě – třeba monumentální gospelový opus Happen, v němž jako kdyby se Sandé snažila vyzpívat ze vší bolesti světa.

Tady už se soul překlápí v gospel, ostatně přitakání víře jako pevnému bodu v rozbouřené duši je věnováno hned několik skladeb, jako například balada Give Me Something nebo další epická skladba Sweet Architect.

Ačkoliv deska stojí primárně na jejím hlase, Sandé se ráda vydává i mimo škatulku rádiového soulu s elektronickými beaty – v Tenderly hostuje její otec a sbor jejich příbuzných ze Zambie (odkud pochází část její rodiny) a píseň dostala osobitý afrobeatový punc, zatímco Garden s raperem Jay Electronicou je mix hip hopu a atmosférického R&B. Jinak se ale Sandé spoléhá hlavně na britské producenty (Loco, Naughty Boy, Mac & Phil), jako kdyby útok na americký žebříček nebyl v plánu. Předchozí desky se přitom za oceánem prodalo slušných 300 kusů. Byť samozřejmě s Adele se to nedá srovnávat.

A zase jsme u popového fenoménu posledních let. Mimochodem – skotská zpěvačka se ve skutečnosti jmenuje Adele Emily, ale když začala její kariéra na přelomu dekády stoupat, vzala si umělecké jméno Sandé po svém otcovi a z příjmení udělal křestní jméno. Srovnávat obě Adele je ale ošidné – Sandé má širší hudební záběr a vždy měla blíže ke klubové elektronice, byť na novince to není úplně často slyšet. Na rozdíl od přirozeně bezprostřední Adele působí Sandé uzavřeněji, víc jako tradiční soulová zpěvačka ukrývající nějaké tajemství než holka od vedla.

Ostatně autorka hitu Heaven stihla před začátkem své hudební kariéry vystudovat lékařskou neurovědu a je dost dobře možné, že se k ní ještě někdy vrátí. Teď to ale pochopitelně není na pořadu dne.

Vánoční trhák

Comebackový singl Hurt možná až moc tlačil na pilu a vyšplhal se jen na číslo 22, což bylo určitě zklamání. Aktuální promo Breathing Underwater či skladby Every Singl Little Piece a Highs & Lows podobně uniformně zapadají do aktuálního rádiového soundu, tipy na budoucí hity jsou tak spíše skladby jako Happen nebo Sweet Architect disponující silnými emocemi a neobvyklým soundem. Právě tyto úkroky mimo rádiové škatulky – samozřejmě ve spojení s úžasným hlasem – vždy fungovaly v její prospěch, viz její největší hit Heaven.

Na multimilionové prodeje Adele asi Emily Sandé nikdy nedosáhne, mohla by být ale její starší sestrou s širším hudební vkusem a uvěřitelnějšími emocemi. Druhé album Long Live the Angels je ve všech ohledech dospělý počin od někoho, kdo na vlastní kůži zažil to, o čem zpívá. V éře, kdy prodejem desek výrazně hýbají starší ročníky konzumentů, je její pop-soulový crossover jasný tip na vkusný vánoční trhák.

Hodnocení: 70 %

Kupkův obraz Tvar modré se v New Yorku prodal za více než dva miliony dolarů

Út, 15.11.2016 - 06:55

New York – Obraz Františka Kupky z roku 1924 Tvar modré se v newyorské pobočce aukční síně Sotheby's vydražil za více než 2,17 milionu dolarů (54,6 milionu Kč).

Vyplývá to z informací zveřejněných na internetových stránkách Sotheby's. Kupka byl dražen v rámci aukce impresionistů a klasické moderny.

Cena je včetně poplatku kupujícího. Předaukční odhad počítal s cenou 1,5 až dva miliony dolarů, bez provize a dalších poplatků.

Podle serveru Artplus.cz je Kupkův vydražený obraz jednou z několika variant, které na dané téma vytvořil, a spadá do souboru obrazů, které v roce 1951 zakoupil od Kupky galerista Louis Carré. V listopadu 1998 se obraz dostal do soukromé americké kolekce.

Obraz se objevil na čtrnácti výstavách v Evropě, USA i Asii a je celostránkově reprodukován v několika důležitých Kupkových monografiích. Jinou verzi Tvaru modré pocházející ze sbírky Jindřicha Waldese vydražila aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery na jaře 2012 za 57,4 milionu korun.

Legenda animovaného filmu chystá poslední film. Jsem při něm připraven zemřít, říká Hajao Mijazaki

Po, 14.11.2016 - 19:04

Hajao Mijazaki, japonský režisér animovaných filmů, se chystá natočit poslední film a poprvé ho vytvoří kompletně pomocí počítačové animace, informoval server The Hollywood Reporter.

Uznávaný filmař promluvil o svých plánech v japonském rozhlase. Pracuje na krátkém animovaném snímku za použití CGI, ale není s výsledkem spokojen. Chce prodloužit stopáž a natočit tak celovečerní film, jak sdělil posluchačům.

Toshio Suzuki, ředitel studia Ghibli, v pořadu mluvil o tom, že Mijazaki s metodou počítačové animace zápasil, neboť byl celý svůj život zvyklý na jiný typ práce.

Mijazaki, který zrežíroval ve studiu Ghibli přes dvě desítky filmů, je znám používáním ruční animace, při níž se vše kreslí rukou.

"Ghibli bude pokračovat do té doby, dokud bude Mijazaki dělat filmy, " prohlásil ředitel a zamítl tak dřívější zprávy, že studio končí. Pětasedmdesátiletý režisér řekl, že je připraven "zemřít při práci na filmu".

Jeden film mu většinou trval pět let, avšak počítačová animace zabere méně času, připomíná článek.

Mijazakiho filmy získaly desítky ocenění. Cesta do fantazie (2001) například vyhrála Oscara za nejlepší animovaný film, Zámek v oblacích (2006) a Zvedá se vítr (2013) získaly nominaci.

Čechy v kinech nejvíc zajímalo sci-fi Příchozí a animovaní Trollové

Po, 14.11.2016 - 15:54

Sci-fi režiséra Denise Villeneuvea bylo nejnavštěvovanějším filmem uplynulého víkendu. Film Příchozí odsunul na druhé místo americký animovaný film Trollové. Doctor Strange, který vedl žebříček víkendové návštěvnosti předchozí dva týdny, se umístil na třetím místě.

Snímek o skřítcích, kteří nejvíce ze všeho milují hudbu, tanec a zpěv, o víkendu zaznamenal tržby 4,5 milionu korun. Za vstupenky na film o neurochirurgovi, jehož život se změní po dopravní nehodě, nechalo 26 tisíc diváků v pokladnách kin 4,2 milionu korun.

Čtvrté místo stejně jako minulý týden obsadil režijní debut producenta Tomáše Hoffmana Bezva ženská na krku. Komedie o Elišce, která chce začít nový život jako učitelka ve středočeské vesnici, za pět týdnů utržila téměř 40 milionů korun.

Na páté místo po víkendu klesl animovaný film režisérky a výtvarnice Galiny Miklínové Lichožrouti. Dobrodružný snímek o zlodějích ponožek natočený podle knihy, kterou režisérka napsala s Pavlem Šrutem, za měsíc vidělo na 218 tisíc lidí.

Z českých filmů skončil na šestém místě ještě romantický příběh Pohádky pro Emu režiséra Rudolfa Havlíka. Devatenácté a 20. místo obsadily válečné drama Tenkrát v ráji a komedie Tomáše Vorla Instalatér z Tuchlovic s Jakubem Kohákem v hlavní roli.

Čechy v kinech nejvíc zajímalo sci-fi Příchozí a animovaní Trollové

Po, 14.11.2016 - 15:54

Sci-fi režiséra Denise Villeneuvea bylo nejnavštěvovanějším filmem uplynulého víkendu. Film Příchozí odsunul na druhé místo americký animovaný film Trollové. Doctor Strange, který vedl žebříček víkendové návštěvnosti předchozí dva týdny, se umístil na třetím místě.

Snímek o skřítcích, kteří nejvíce ze všeho milují hudbu, tanec a zpěv, o víkendu zaznamenal tržby 4,5 milionu korun. Za vstupenky na film o neurochirurgovi, jehož život se změní po dopravní nehodě, nechalo 26 tisíc diváků v pokladnách kin 4,2 milionu korun.

Čtvrté místo stejně jako minulý týden obsadil režijní debut producenta Tomáše Hoffmana Bezva ženská na krku. Komedie o Elišce, která chce začít nový život jako učitelka ve středočeské vesnici, za pět týdnů utržila téměř 40 milionů korun.

Na páté místo po víkendu klesl animovaný film režisérky a výtvarnice Galiny Miklínové Lichožrouti. Dobrodružný snímek o zlodějích ponožek natočený podle knihy, kterou režisérka napsala s Pavlem Šrutem, za měsíc vidělo na 218 tisíc lidí.

Z českých filmů skončil na šestém místě ještě romantický příběh Pohádky pro Emu režiséra Rudolfa Havlíka. Devatenácté a 20. místo obsadily válečné drama Tenkrát v ráji a komedie Tomáše Vorla Instalatér z Tuchlovic s Jakubem Kohákem v hlavní roli.

Slavní The Beach Boys přijedou téměř po půl století do Česka, v červnu zahrají v Praze

Po, 14.11.2016 - 15:11

V pražském Kongresovém centru 10. června příštího roku vystoupí legendární americká kapela The Beach Boys, která se do dějin populární hudby zapsala hity jako Surfin' USA nebo Good Vibrations. Na území Česka zahraje po téměř padesáti letech. Vstupenky na její koncert budou v prodeji od úterý v síti Ticketportal. Poslední album skupiny vyšlo před čtyřmi lety, kdy se znovu dala dohromady na oslavu půl století své existence. Na albu s názvem That's Why God Made the Radio tehdy pracovali Brian Wilson, Mike Love, Al Jardine, Bruce Johnston a David Marks, kteří byli členy kapely v době její největší slávy v polovině 60. let. V bývalém Československu Beach Boys odehráli v roce 1969 tři koncerty.

Slavní The Beach Boys přijedou téměř po půl století do Česka, v červnu zahrají v Praze

Po, 14.11.2016 - 15:11

V pražském Kongresovém centru 10. června příštího roku vystoupí legendární americká kapela The Beach Boys, která se do dějin populární hudby zapsala hity jako Surfin' USA nebo Good Vibrations. Na území Česka zahraje po téměř padesáti letech. Vstupenky na její koncert budou v prodeji od úterý v síti Ticketportal. Poslední album skupiny vyšlo před čtyřmi lety, kdy se znovu dala dohromady na oslavu půl století své existence. Na albu s názvem That's Why God Made the Radio tehdy pracovali Brian Wilson, Mike Love, Al Jardine, Bruce Johnston a David Marks, kteří byli členy kapely v době její největší slávy v polovině 60. let. V bývalém Československu Beach Boys odehráli v roce 1969 tři koncerty.

Fantastická zvířata dělají z filmů o Harrym Potterovi dětskou podívanou, chválí snímek kritici

Po, 14.11.2016 - 11:36

Britská spisovatelka J. K. Rowlingová v novém snímku Fantastická zvířata a kde je najít oživila kouzelnický svět Harryho Pottera. A první recenze na film, který se v českých kinech objeví v noci ze středy na čtvrtek, jsou převážně pozitivní.

Zahraniční kritici oceňují především způsob, jakým si režisér David Yates poradil se znovuobnovením franšízy. Pochvalují si také temnou a ponurou náladu snímku, ve které podle recenzentů dosahuje největší kvality.

"Jako v kouzelnických filmech, na které Fantastická zvířata odkazují, stoupá kvalita snímku v temnějších polohách. Cítit je to především ve velkém finále, kde udělali tvůrci výrazný krok kupředu," napsal filmový server Screen International.

Ve stejném duchu se nese recenze Variety, podle které působí předešlé díly ve srovnání s novým filmem jako dětská záležitost. Temný tón nového snímku si chválí i britský deník The Telegraph, podle nějž dokázali filmaři skvěle vystihnout USA v době Velké hospodářské krize, kdy společností lomcovaly strach i paranoia.

Objevují se ale i váhavé názory, kdy si kritici nejsou jisti, zda-li nejsou Fantastická zvířata na rodinný snímek až příliš temná. "Fantastická zvířata mají veškeré vlastnosti velkého rodinného blockbusteru, bohužel i ty negativní. Tvůrci zatím nedokázali najít tu správnou rovnováhu," popsal zábavní server The Wrap.

Další kritiky vznesly pochyby o tom, zda má příběh potenciál na to, aby unesl další čtyři filmy, které se kolem postavy Mloka Scamandera chystají. Například Hollywood Reporter podotkl, že běžní diváci si na rozdíl od Rowlingové a studia Warner Bros. „nemusejí být tak jisti, že tato látka vydá na pět celovečerních filmů“.

Děj je zasazen do roku 1926

Film z tvůrčí dílny společnosti Warner Bros. se odehrává 70 let před událostmi z první knihy o Harrym Potterovi. Děj je zasazen do roku 1926, kdy hlavní protagonista, magizoolog Mlok Scamander, přijíždí do New Yorku s kufrem plným magických stvoření. A diváci v něm sledují, co se může stát, když mu jeho zvířata (některá i trochu nebezpečná) uniknou z kufříku.

Jedná se o první film, ke kterému autorka předlohy J. K. Rowlingová napsala i scénář. Navázat by na něj měla další čtyři díla o Scamanderových dobrodružstvích, od kterých si autoři slibují, že navážou na úspěch potterovské ságy.

Vůbec nejlepší hodnocení dal Fantastickým zvířatům deník The Guardian, který udělil filmu plných pět hvězd. „Kouzelnice zábavního průmyslu J. K. Rowlingová se do světa kouzel vrátila ve velkém stylu. Zalila ho sprškou nadpřirozena a stvořila velkolepé, fantaskně romantické dobrodružství,“ píše v recenzi Peter Bradshaw. 

Ten se společně s takřka všemi ostatními recenzenty shoduje na tom, že se dokázal první díl nové ságy úspěšně odpoutat od příběhu o Harrym a vybudoval zcela nový kouzelnický svět. Další díly tak ukážou, zdali má stejný potenciál na úspěch jako filmy o kouzelnickém učni.

Cejlu se Brňané bojí, vidí v něm jen nepořádek, drogy a Romy. Chci to teď změnit, říká výtvarnice

Po, 14.11.2016 - 10:33

Proč jste se rozhodla vytvořit zrovna průvodce brněnskou ulicí Cejl?

Před dvěma lety mě vyzval jeden se zakladatelů festivalu Ghetofest Pavel Strašák, zda bych nechtěla vytvořit nějakou akci právě v Bronxu. Po několika setkáních mi došlo, že o tom místě vůbec nic nevím a jakákoliv větší akce by byla spíš trapas, který by to potvrdil. Současně mě ale lokalita přitahovala, protože jsem ji nevnímala jako ghetto, ale jako vesnici uprostřed města. Na sloupech visela parte, místní se procházeli po ulici v papučích, v oknech ležely peřiny, a především se mnou otevřeně mluvili. Zní to jako banalita, úplná blbost, a přitom právě tohle bychom se od Romů mohli naučit. Proto mě napadlo pokusit se vytvořit průvodce Bronxem z pohledu člověka, který si o něm myslí všechno a zároveň neví nic, což dobře reprezentovalo většinový názor. 

A ten je jaký?

Většinový názor je určitě negativní. Lidem se při slově Cejl vybaví nepořádek, postávající skupiny Romů u vyhlášené masny, sexshop, prostitutky a drogy. Ať se sebevíc snažím tento obraz zvrátit a nabídnout daleko pestřejší pohled na tuhle lokalitu, všímám si, že třeba starší generace na něm urputně trvá. Místo toho, aby poslouchali moje vyprávění, rychle hledají protiargumenty, které si často vytvořili pohledem z tramvaje. Jejich námitky zní vlastně logicky. Bojí se tam vystoupit z tramvaje, vadí jim bordel v ulicích, nějaké "drama" viděli v televizi a podobně. Jejich zkušenost je tak povrchní, jako byla zpočátku ta moje.

Vnímáte teď tuto lokalitu jinak?

Ano. A nejsem sama. V Brně existuje nemalá skupina lidí, kteří to místo vnímají z úplně jiné perspektivy. Záměrně tady bydlí, líbí se jim atmosféra v ulicích, snaží se upozornit na historický význam této lokality, organizují tady festivaly, otevírají galerie nebo tady pracují. Takže když by případný turista narazil na takového Brňáka, dovedu si klidně představit, že ho pošle právě sem.

Název přesto asociuje newyorský Bronx, který býval spojován s vysokou mírou kriminality.

Zpočátku jsem hlavně chtěla, aby se tomu přestalo říkat Bronx, s čímž logicky souvisí změna pohledu na to místo samotné. Dlouho jsme sbírala všechna možná označení lokality (Indočína, Cigánov, Brooklyn, Bubákov nebo Ghetto) a snažila se místo nějak nově, pozitivněji, sama pojmenovat. Z Brna-Střed se nakonec stal Brnox, což podle mě skvěle spojuje řadu věcí. Brnox obsahuje Brno, Bronx i vzájemný střet.

Průvodce by tedy měl ideálně změnit negativní pověst, kterou Cejl v Brně má?

Vidím stovky věcí, které bych si přála změnit, a řada jiných lidí na nich intenzivně pracuje, ale zůstaňme u konkrétních jednoduchých příkladů. Chtěla bych docílit třeba toho, aby se čtenář průvodce začal na zastávce normálně bavit s Ukrajincem nebo Romem. Nebo se našel investor, který by pomohl uskutečnit sen, založit unikátní romskou restauraci, která tady chybí. Výsledek ale může být i daleko prostší. Někdo se s knihou v ruce rozhodne vystoupit na Cejlu a jít do centra pěšky.

Většina tamních obyvatel jsou Romové. Průvodce se tedy týká především jich?

Od začátku jsem nechtěla, aby se jednalo o romského průvodce, ale průvodce lokalitou, který bude reflektovat úplně všechny obyvatele, kteří tady bydlí, nebo tady tráví hodně času. Narazila jsem na řadu lidí z nejrůznějších zemí, z Ukrajiny, Arménie, Sýrie, Afghánistánu, Vietnamu, a jejich názor měl pro mě stejný význam jako od ostatních. I přesto si myslím, že romská komunita je v průvodci v převaze, a to z mnoha důvodů. Jsem přesvědčená, že toho o Romech víme hrozně málo, daleko méně než oni o nás. Nehledali jsme senzace, ale věci a informace, které široká společnost nezná a můžou být impulsem ke změně uvažování.

Největší problém tedy souvisí právě s uvažováním většiny?

Těch problémů je celá řada, protože Bronx nemá dostatek pozornosti. Děti z problematické lokality chodí do jedné školy, a přestože jsou v Muzeu romské kultury a místních neziskových organizacích nasazeny desítky dobrovolníků na doučování, stále to není dostačující. Děti už jsou vlastně odmalička nějakým způsobem vyloučené, některé berou drogy už na základní škole. Zásadní vliv má logicky rodina, se kterou je potřeba pracovat, a odborníků v terénu je podle mě strašně málo.

A dá se to nějak změnit?

Těžce a pomalu. Hlasovala bych pro smíšené školy, jinak je to uzavřený kruh, ze kterého se dostanou jen výjimky. Navíc i pro učitele je to vyčerpávající a frustrující věc. Jedna paní učitelka svou profesi definovala větou "to není učení, ale boj". Když tohle řeknu nahlas kamarádkám, vrhnou se na mě s útoky, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Ať si posadím svoje dítě s Romem, že oni ho ve třídě nechtějí. Chápu to, je strašně těžké ukázat tyhle věci z delší perspektivy.

Fungují obyvatelé Cejlu jako komunita?

Určitě, je to pro mě skutečná vesnice ve městě, což ale neznamená, že to je "jedna rodina". Lidé v Bronxu se znají, denně se zdraví, potkávají na ulici, společně oslavují, což ale pořád neznamená, že spolu dokážou něco vytvářet.

A jak moc jsou uzavření? Pustili vás do svého soukromí? 

Sběr jsem prováděla několika různými způsoby a pokaždé jsem nějak změnila názor. Když jsem trávila čas na ulicích, žasla jsem nad otevřeností místních, když jsem ale obcházela byty, už to bylo mnohem těžší. Další způsob výzkumu byly domluvené schůzky na základě různých doporučení, které jsem v mnoha případech podnikla právě s Alešem Palánem, takže jsme na to byli dva.

Z pohledu veřejnosti je tamní romská komunita uzavřená, ale když máte chuť do ní proniknout, podaří se vám to. Řada Romů se v myšlenkách neustále vrací do období komunismu, kdy "systém" zařídil, že se v zaměstnáních běžně potkávali s bílými, navazovali přátelství a nikdo v tom neviděl fatální problém. Po roce 1989 vznikla obrovská propast, jen výjimečně potkáte Romy v běžných zaměstnáních a kontakt s nimi se smrsknul na minimum.

Brněnský Bronx přeci jen doznal jistých změn, například se tam postavil luxusní hotel. Vnímáte tyto změny pozitivně?

Je dobře, že se Bronx promění, otázkou ale je, jakým způsobem. Zatím se bohužel bourají historicky významné budovy, jak na to pravidelně upozorňuje třeba spisovatelka Kateřina Tučková. Osobně postrádám nějakou komplexní vizi, která by místo uchopila jako celek a nějak ho udržela v jeho jedinečnosti. Obávám se, že se z Bratislavské stane nakonec obchodní bulvár a Bronx bude další zaměnitelnou městskou čtvrtí.

Máte za sebou rovněž projekt v americkém Los Altos, kde žijí ti nejbohatší. Byli přístupnější? 

Určitě ne, protože třeba v Los Altos nikoho na ulici nepotkáte. Oni nemají žádné chodníky, nastoupí v garáži do auta a večer na stejném místě vystoupí. Můžete s nimi navázat vztah, jedině když vás někdo někomu doporučí, u něj to musíte obhájit, aby vás doporučil dál. Je to strašně zdlouhavý proces a nesmíte udělat žádnou chybu. V tom je to asi podobné. V Bronxu taky nemůžete udělat chybu, musíte vždycky jakoukoliv příležitost hned využít, jelikož se nikdy nebude opakovat. Když se chcete k někomu přiblížit, musíte navázat vztah bez vypočítavosti, bez uvažování, že za to něco dostanete.

A jsou tato místa podobná i jinak?

Jak v Los Altos tak v Bronxu vnímají obyvatelé veřejný prostor jako soukromý, jen se to odlišně projevuje. V Los Altos lidé považují veřejný prostor za svůj, nechtějí, aby se v něm dělo něco mimo jejich kontrolu. Když se procházíte po silnici kolem nějakého domu, hned na vás volají policajty. Zatímco v Bronxu se to projevuje tím, že ho tak využívají. Ulice je pro ně obývákem.

Jackie Chan má prvního Oscara, dostal ho za přínos světové kinematografii

Po, 14.11.2016 - 09:37

„Nečekal jsem, že někdy dostanu podobnou cenu,“ řekla hongkongský herec při sobotním vyhlašování Governors Awards v Los Angeles.

J.A.R. oslaví 17. listopad koncertem v Lucerně, jako hosta si pozvali Vladimíra Mišíka

Po, 14.11.2016 - 09:15

Tradiční datum si vybrala kapela J.A.R. pro své narozeninové oslavy. Ve Velkém sále pražské Lucerny v rámci turné Eskalace dobra zahraje skupina kapelníka Romana Holého 17. listopadu a koncert zahájí vystoupení Vladimíra Mišíka, který připomene dobu, kdy ho režim po koncertě v Lucerně v roce 1982 zakázal. J.A.R. představí kromě starších skladeb i řadu novinek z připravované desky Eskalace dobra, která vyjde téměř po sedmi letech od posledního alba Dlouhohrající děcka.

Recenze: Alicia Keys se vrací ke kořenům, album Here patří mezi její nejlepší desky

Po, 14.11.2016 - 09:12

I přes své obrovské komerční úspěchy nebyla rodačka z New Yorku nikdy prototypem popové hvězdy. Svou uměleckou personu vystavěla na čistém zájmu o samotnou hudbu, precizním vokálním projevu a hře na klavír, aniž by si posluchače musela kupovat jinými způsoby.

Vždy zapadala do popového proudu, ale nikdy se jím nenechala omezovat – její autorské skladby tradičně vyrůstaly z černé hudby, především r’n’b a soulu, tentokrát se k nim přidal i jazz a hip hop. Základní prvky její tvorby tak zůstávají na svém místě, ale Alicia Keys se po dlouhé době nebojí také experimentovat.

Na svém osmém albu, jež nelze jednoznačně přiřadit jedinému žánru, následuje zejména nejnovější trend velkých středoproudých jmen, a sice uvěřitelné popření své popové minulosti. Podobně jako Rihanna na Anti nebo Beyoncé na Lemonade i Alicia Keys zcela rezignuje na snahu napsat velký rádiový hit, ale místo toho své jméno propůjčuje nelineárním, zvukově progresivnějším skladbám s jasným hudebním sdělením (jako v chytře vystavěné Pawn It All). V rámci tohoto procesu se Alicia dokonce i často vzdává klavíru, jenž její hudbu vždy definoval.

V jednoduché Kill Your Mama interpretku doprovází jediná kytara a důraz se z hudební složky přenáší na vyostřený text o devastování planety. Nadosobní otázky Alicia Keys na album zařadila v mnoha dalších skladbách. Ať už zpívá o rovnoprávnosti, stereotypech týkajících se ženské krásy či o rasismu, nechybí jí otevřená údernost. Tematická síře však místy způsobuje nechtěnou roztříštěnost.

Většina dalších rovin desky Here si přesto zasluhuje pochvalu. Nelze jí upřít schopnost často posluchače příjemně překvapovat. Oproti Girl on Fire či Element of Freedom téměř kompletně zmizela snaha prodrat se pár skladbami do éteru. To samo o sobě neznamená, že by se, stejně jako v případě melodické Holy War, vzdala líbivosti, nový materiál je však veskrze sonicky neuhlazený, kolážovitý a drze minimalistický.

Vokály v Illusion of Bliss jsou ve střední části záměrně hrubé a stejně neopracovaná je i kompozice. Není tomu tak náhodou. Zpěvačka magazínu Humanity přiznala, že její písně nikdy nevznikaly tak rychle a spontánně jako nyní. A zvuku to jedině prospělo. Výsledkem jsou autentické a nikterak přeprodukované skladby s retro nábojem současné urban music. Pár jednoduchých beatů, ozvěny hip hopu devadesátých let, a dokonce i jazzové jamování v She Don't Really Care_1 Luv představují pro Aliciu Keys cestu, jak inovovat svou tvorbu, aniž by se příliš vzdalovala od svých kořenů.

Ve své esenci je nová nahrávka velkým návratem právě k prvním, nadšenecky nespoutaným začátkům zpěvaččiny kariéry. Současně s vizí zanechat po sobě generační výpověď o problémech černošské komunity se umně zařadila mezi Franka Oceana, Solange či zmiňovanou Beyoncé, kteří tak v nedávné době také učinili. Kromě toho svou vyspělostí Here představuje jedno z nejlepších alb, které Alicia Keys dosud nahrála.

Hodnocení: 85 %

Jake Bugg míří do Prahy, "Bob Dylan z Nottinghamu" představí v Lucerně své nové album

Po, 14.11.2016 - 08:47

Britský písničkář Jake Bugg, kterého zahraniční média často označují za Boba Dylana z Nottinghamu, zahraje ve středu 16. listopadu ve Velkém sále pražské Lucerny. Bugg, který se v roce 2013 představil na vyprodaném koncertě v pražském Lucerna Music Baru a letos v létě koncertoval na festivalu v Trutnově, vydal své poslední, v pořadí třetí album 17. června. Písničkář debutoval v roce 2012, kdy jeho první studiová deska získal nominaci na prestižní cenu Mercury Prize.

Recenze: Justin Bieber se českou premiérou pronudil. Koncert zachránila výborná show

Ne, 13.11.2016 - 08:20

Justin Bieber svoji pověstnou nevypočítatelnost nenechává spát ani na aktuálním turné k albu Purpose. Nečiní mu problém prásknout po první písničce mikrofonem o zem a odejít z pódia ani roztrpčeně okřikovat své fanoušky, když se mu zrovna něco nelíbí. Jeho českou premiéru naštěstí žádný podobný incident nezakalil, přesto se na dvouhodinový koncert bude vzpomínat s rozpaky.

Dvaadvacetiletý zpěvák, jenž o svůj zevnějšek a styling pečuje často až přehnaně úzkostlivě, se na pódiu objevil vcelku civilně upravený, jako by si do haly odskočil z procházky se psem. A podobný zájem, jaký věnoval v šatně svému účesu, projevoval i během samotného koncertu – tedy minimální.

Zejména v první polovině večera působil nezúčastněně, až skoro otráveně a s publikem navázal slovní kontakt až po půl hodině na pódiu. Jestli jde o promyšlenou pózu či za jeho chybějící entuziasmus může únava z dlouhého turné (Purpose World Tour vypuklo už začátkem března a potrvá až do dubna příštího roku), se můžeme jen dohadovat.

Odměřený dojem částečně napravil až po čtvrthodinové pauze uprostřed setu, kdy se konečně trochu rozpovídal a mluvit nechal i své fanoušky: „Máte na mě nějakou otázku? Ptejte se.“ Na dotazy ohledně náklonnosti k R&B, dojmu z Prahy i z případné účasti ve filmu reagoval vstřícně, ovšem otázka na jeho bývalou přítelkyni Selenu Gomez jej trochu vyvedla z rovnováhy. „To je dost osobní. Já se tě na tvoji ex taky neptám,“ odvětil rozladěně.

Justin přehrál kompletní nové album, přičemž aktuální materiál vyzněl oproti jeho rané tvorbě o dost vyzráleji. Mohutné basové tóny často rozvibrovaly snad i základy O2 areny, ovšem živou kapelu měl na pódiu spíš na okrasu. On sám se publiku pochlubil hrou na bicí a během akustické desetiminutovky si brnknul i na kytaru, přičemž právě v této části nechal konečně rozeznít do té chvíle lehce upozaděný hlas. Že jeho vokály pojedou z velké části z podkresu, se tak trochu čekalo…

Od jedné z nejzářivějších popových hvězd se očekávala také odpovídající show a v tomto ohledu naplnil Bieber očekávání spolehlivě. Působivý byl už samotný úvod, kdy doputoval na scénu v obří průhledné krychli, na kterou zevnitř fixou napsal název prvního songu. Originální! Během celé produkce se tančilo, nechyběla artistická čísla, vysokozdvižné plošiny, obří trampolína zavěšená ze stropu uprostřed haly, ani lehká pyrotechnika. Takhle by to u světových stars mělo vypadat.

Podobně nápaditě jako koncert začal, také skončil, to když na pódium začalo uprostřed přídavkové Sorry pršet. Sprcha to ale pro Justina byla toho večera jediná, jelikož publikum mu od první do poslední minuty zobalo z ruky. Jen škoda, že si večer podobně neužil i on.

Hodnocení: 60 %

Redford oznámil konec herecké kariéry. Dodělám dva filmy a zaměřím se na jiné věci, tvrdí

So, 12.11.2016 - 15:47

New York - Hollywoodská legenda Robert Redford se rozhodla ukončit hereckou kariéru lemovanou bezpříkladným počtem filmů, jež se staly součástí zlatého fondu světové kinematografie. Osmdesátiletý herec, producent a režisér se novinářům svěřil, že je filmováním unaven. Dokončit chce ještě dva poslední projekty.

"Hraním ve filmech začínám být unaven. Jsem netrpělivý člověk a je pro mě těžké vysedávat a točit záběr za záběrem," řekl americkému filmovému webu herec, který má svém kontě zhruba osmdesátku filmů.

K nejproslulejším patří Butch Cassidy a Sundance Kid (1967), Podraz a Takoví jsme byli (1973), Velký Gatsby (1974), Všichni prezidentovi muži (1976) nebo Neslušný návrh (1993).

Redford, držitel dvou Oscarů za režii a celoživotní dílo, si ve zbytku života chce užít nezávislosti a věnovat se režírování a malování. "Zaobírám se myšlenkou jít tímto směrem a nehrát už tolik," prohlásil. Před hereckým důchodem chce ještě dokončit film Our Souls at Nigth (Naše duše v noci) s Jane Fondovou, love story o druhé životní šanci postaršího páru, a snímek Old Man with a Gun (Stařec s puškou) s Casey Affleckem a Sissy Spacekovou.

"Až budou hotovy, řeknu: OK, dávám všemu sbohem. Pak se soustředím na režii," oznámil Redford.

Americký herec se v 80. letech začal intenzivně věnovat nezávislému filmu, založil nadaci Sundance Institut a pořádá v Utahu populární a uznávaný filmový festival. Své průlomové snímky na něm uvedli režiséři Steven Soderbergh, Jim Jarmusch či Quentin Tarantino.

V roce 2005 byl herec a režisér hostem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu.

Bowieho umělecká sbírka se vydražila za více než miliardu korun, zahrnuje několik set děl

So, 12.11.2016 - 11:28

Londýn - Umělecká sbírka zesnulého zpěváka Davida Bowieho se v Londýně vydražila v přepočtu za více než miliardu Kč. To je o zhruba 0,4 miliardy Kč více, než kolik činily předběžné odhady její ceny, uvedla podle agentury DPA aukční síň Sotheby's.

Bowieho soukromou sbírku zahrnující okolo 400 děl a předmětů se správcům jeho pozůstalosti a rodině podařilo celou rozprodat během čtvrtka a pátku. Nejvíc vynesla malba černošského pouličního umělce Jeana-Michela Basquiata nazvaná Air Power, za níž kupec zaplatil 7,1 milionu liber (bezmála 223 milionů Kč).

Před dražbou byla málo známá Bowieho sbírka představena veřejnosti v Londýně, Los Angeles, New Yorku a Hongkongu.

Bowie se svou kolekcí nechlubil, ač podle BBC v roce 1999 prozradil, že umění je jedinou věcí, kterou kupuje "nutkavě a návykově". Obrazy si však nepořizoval podle jejich věhlasu nebo jako investici. Rozhodující pro něj bylo, jak jej osobně každý umělec a jeho dílo oslovili.

Bowie sám navštěvoval výtvarnou školu a v roce 1994 vstoupil do redakce výtvarného čtvrtletníku. Založil také vydavatelství výtvarných knih.

Britský poprockový zpěvák, herec a malíř zemřel na rakovinu letos 10. ledna ve věku 69 let.

Pokoj vzhůru nohama nebo jako vězení. Místnosti pražského paláce si mladí umělci upravili po svém

So, 12.11.2016 - 11:00

Od pátku 11. listopadu do neděle 20. listopadu probíhá na pražské Malé Straně již pátý ročník výstavy Pokoje. Ta nabízí přehlídku děl studentů vysokých uměleckých škol z 51 různých ateliérů z celé České republiky. Jednotlivé ateliéry dostaly k dispozici vždy jeden pokoj, který mohou dle vlastní libosti upravit.

Recenze: Mela Gibsona válka fascinuje, Hacksaw Ridge je jeho velkým režijním comebackem

So, 12.11.2016 - 09:00

Film o prvním a patrně jediném odpírači nošení zbraní, který se stal válečným hrdinou, rozhodně nezapře Gibsonův typický spektakulární rukopis. Film o vojínovi, který nade vše ctí přikázání nezabiješ, rozpoutá při svém popisu bitvy u Okinawy takový masakr, že kdysi průlomová sekvence ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana je proti tomu jen slabě vylouhovaný čajíček.

Peripetie příběhu Desmonda Dosse, jehož reálné zásluhy ocenil prezident Truman Medailí cti, jsou jen těžko uvěřitelné. V boji o útes Hacksaw Ridge se po japonské ofenzivě odmítl stáhnout a ze skály za stálého ostřelování pomohl spustit na lanech do bezpečí 75 spolubojovníků.

Gibson tenhle na skutečných událostech založený příběh hrdinství přetvořil na story s ježíšovskou symbolikou. Ze svého andělsky čistého hrdiny udělal Krista v maskáčích – se všemi svými vnitřními pochybami, ale neoblomnou vírou v boží ochranu, s původním nepochopením ze strany kolegů a jejich konečným obrácením na víru: v Desmonda Dosse a ve vítězství.

Gibsonova instinktivní naturščikovská režie byla vždycky zároveň efektivní a efektní. První půlka filmu šlape bez jakýchkoli hluchých míst. Úvod snímku o Desmondově dětství a mládí v předválečném americkém zapadákově připomíná svou záměrnou naivitou pohádku nebo legendu. Tenhle tón vyprávění padne jako ulitý k nekomplikovanému charakteru dobromyslného Desmonda (Andrew Garfield), který se v dětství po téměř nešťastně končící rvačce s bratrem zařekne, že nikdy nepoužije násilí.

A dodržuje to i ve chvílích, kdy se pasivně snaží chránit matku matku (Rachel Griffithsová) před opileckými útoky otce (Hugo Weaving), který utápí v alkoholu trauma ze své služby v první světové válce. Před útokem na Pearl Harbor se ještě stihne zamilovat do krásné sestřičky Dorothy (Teresa Palmerová) a naučit se základy první pomoci, takže mu po zákeřném útoku Japončíků, který si vezme jako věc osobní urážky, nic nebrání k tomu, aby narukoval do války jako ten nejpodivnější dobrovolný rekrut v historii armády.

Druhé dějství snímku zachycuje vojenský výcvik a je to paradoxně nejvtipnější pasáž filmu, i když v ní náš hrdina naráží na boj s armádní mašinérií a kolegy v jednotce. Nikdo nemá moc pochopení pro Desmondovo vyhýbání se nošení zbraní a hrdý odpírač je kvůli tomu vystaven všemožné šikaně.

Skoro až sitcomové odlehčení přináší do příběhu postava seržanta Howella (Vince Vaughn), který všechny nováčky nesnesitelně driluje a pomáhá si u toho zupáckým ostrovtipem. Gibson se ale na něj nedívá ani trochu kriticky. Vaughn stejně jako ostatní velitelé jsou do jednoho drsní chlapíci se srdcem na správném místě. Nejpozději tady pochopí každý divák, že navzdory zdánlivě pacifickému hrdinovi rozhodně nepřišel na film s antiválečným poselstvím.

Gibsona válka fascinuje. Přinejmenším esteticky. V druhé půlce snímku mu dovoluje mu vyřádit se v tak intenzivních obrazech zmaru, že to v mainstreamové kinematografii asi nemá obdoby. Mel Gibson se projevuje jako neobyčejně schopný organizátor neuspořádaného bitevního chaosu. Akce je natočena přehledně, divák má neustále jasno v tom, kde jsou, co a proč právě dělají postavy, kterým se v tom pekle daří nějakým zázrakem přežívat. To platí hlavně o Desmondovi, který si ve zkoušce ohněm získává respekt svých spolubojovníků.

Jenže ta přibližně hodina až surrealisticky přepálených bojových výjevů přináší s výjimkou několika malých okamžiků klidu před bouří takový goreový festival vyhřezlých střev, utržených končetin a všelijak vybuchujících a hořících těl, že po pár minutách člověk otupí a přestane se v té monotónní apokalypse nějak emotivně angažovat. Což je škoda, protože právě v té chvíli Desmondův heroický příběh vrcholí a měl by v divácích nejvíce rezonovat.

Méně by tady bylo určitě více. Ovšem vysvětlujte to režisérovi, který v sofistikovanosti zrovna nevyniká. Ale ve vší té hrubé energii, jež z filmu tryská, je jistá sympatická přímost a upřímnost, která z Hacksaw Ridge dělá pozoruhodný comeback jednoho z nejpodivínštějších autorů Hollywoodu.

Možná s jeho zvláštním vykupitelským pojetím víry, které tematizuje skoro v každém svém filmu, nebudete souhlasit, ale rozhodně by bylo škoda, kdybychom měli na jeho další film čekat dalších deset let.

Hodnocení: 75 %