Digitalizace kinematografického průmyslu ve světě běží mílovými kroky. Asi nenajdeme zemi na západ od naší hranice, kde by už nebyl nainstalován nějaký digitální projektor, nebo kde by se o digitalizaci alespoň nemluvilo, nebo nebyla v přípravné fázi. I u nás se o digitalizaci mluví, konalo se několik přednášek, staví se pár kin, ale bez jasného konceptu a většinou z iniciativ dodavatelů technologií. Jak na digitální kina zareagují distributoři s dodáním digitálních kopií, víme zatím pouze z velmi sporých, víceméně neoficiálních vyjádření. O výrobě digitálních kopií českých filmů víme ještě méně.

Bohužel asi největší překážkou digitalizace v České republice není kupodivu finanční stránka věci, ale výrazná neinformovanost většiny subjektů, kterých se digitalizace týká. Kinaři počínaje, distributory a dodavateli technologií konče. Jako by digitalizaci, když před lety ve světe začínala, odsunuli všichni z finančních důvodů na vedlejší kolej, a teď velmi pomalu dohánějí hodně rychle rozjetý vlak. Nebudu zde spekulovat o tom, kdo měl s tématem digitalizace začít pracovat dříve nebo kdo má nastavovat pravidla pro její zdárný průchod, neboť to není v současné době tak důležité. Důležité je začít o digitalizaci velmi důsledně hovořit, poskytovat správné a aktuální informace, a mít tyto informace kde najít.

Pokud zde hovořím o digitalizaci, jde o digitalizace dle DCI (Digital cinema initiative) požadavků. DCI vznikla v roce 2002, kdy se spojila všechna hlavní americká studia, tzv. majors: Fox, MGM, Paramount, Sony Pictures Entertainment, Universal a Warner Bros. Studios, ve snaze regulovat digitalizační proces a nastavit pravidla přechodu z 35 milimetrové projekce na digitální. Za cca 3 roky vydala první DCI specifikaci (Digital cinema system specification), tedy soubor požadavků, které by se staly standardem digitálních prezentací v kinech a byly by dodržovány a akceptovány všemi distributory a filmovými studii. Informace a aktuální specifikaci lze nalézt na dcimovies.com. Specifikace je sice doporučením, ale ve skutečnosti bez splnění jejích podmínek nezapůjčí distributor kinu digitální kopii.

Kino musí zakoupit a nainstalovat tyto komponenty: digitální projektor dle DCI specifikací s minimálním rozlišením 2K (2048 x 1556 pixelů), v tuto chvíli splňují požadavky DCI pouze projektory firem Barco, Christie, NEC, SONY. Dále kinoserver (cinema server), tedy zařízení zpracovávající digitální obsah, které ho „posílá“ do projektoru a úložiště (storage server), na kterém je film v digitální formě uložen (bývá integrován do kinoserveru). Celý obrazový řetězec se cenově pohybuje mezi 1,3–1,8 mil. Kč.

Kino dostane od distributora film na přenosném médiu, většinou na klasickém pevném disku (hard disk), známém z osobních počítačů, který se vloží do kinoserveru a film se z něj přehraje na interní pevný disk serveru. Nejmenší kapacita serveru pojme přibližně pět celovečerních filmů.

Filmy lze stahovat i pomocí satelitu, ale tato varianta je velmi nákladná a používá se zatím pouze v zemích s velkým počtem digitálních kin, kde budou náklady vynaložené na pronajmutí satelitní konektivity menší než na distribuci pevných disků kurýrními službami nebo poštou.

Dále kino obdrží od distributora tzv. klíč (KDM, Key delivery message), jde o počítačový soubor, který je distribuován mailem, nebo na přenosných médiích (flash disk, usb disk apod.), bez kterého není možné film spustit. Klíč obsahuje informace o kině, výrobním čísle kinoserveru a termínech, kdy se má film promítat, a nepovolí projekci v jiném kině a v jiné termíny. Bez klíče je film v kině nepoužitelný.

Velmi důležitou oblastí digitalizace je zabezpečení. DCI specifikace velmi přesně řeší způsob šifrování digitálních kopií, včetně požadavků na watermarking (vodoznak), tedy vkládání jistých údajů do vlastního obrazu, které nejsou pouhým okem zjistitelné, ale po analýze lze nalézt informace o tom, kdy a v jakém kině byla pořízena kopie filmu. Digitální film je dešifrován na několika místech a poslední dešifrování je provedeno až v samotném projektoru, tudíž je prakticky nemožné mezi projektor a server vložit zařízení, které by pořídilo digitální kopii. I při hrubém útoku na zařízení (mechanické zničení a vyjmutí komponent) by dle nejnovějších DCI požadavků nemělo být možné film získat a dešifrovat.

Asi nejaktuálnější novinkou na poli digitálních projekcí jsou 3D digitální filmy. Obdoba IMAXu, ale v digitální formě. V tuto chvíli jsou plně funkční čtyři systémy, pro které jsou kopie vyráběny. Jak fungují, představím v dalším článku, v každém případě je 3D projekce asi největším hybatelem digitalizace ve světě, neboť výnosy z 3D filmů jsou jasným důkazem, že to je to, co diváci očekávají. Otázkou je, zda to nebude jen sezonní záležitost, ale když se podíváme na výhled premiér filmů ve 3D, plynule se dostáváme až do roku 2012. Čtyři roky kontinuální produkce 3D filmů svědčí o velké důvěře, jakou studia k této technologii chovají.

A jak tedy u nás? Do konce roku 2008 očekávám přibližně pět kin splňujících DCI požadavky, pravděpodobně v menších městech, kdy je technologie placena z městských rozpočtů. Na počátku roku 2009 se očekávají první 3D sály v multiplexech. V letech 2009–2010 dojde k výrazné digitalizaci dalších kin. V tuto chvíli připravuje Ministerstvo kultury vlastní projekt na podporu digitalizace. Na podzim tohoto roku bude spuštěn webový portál věnující se čistě digitalizaci filmového průmyslu a jsou plánovány další semináře s digitální tematikou.

Takže rozjetý vlak snad ještě doženeme a v nejbližších měsících se bude moct každý podívat, jak digitální film opravdu vypadá a zda je důstojným nástupcem filmového pásu.

Vyšlo v tištěném Cinepuru č.59, září 2008